Co psát a nepsat s pomocí AI?

Co psát a nepsat s pomocí AI?

O tom, jestli má AI místo při psaní pracovních textů - e-mailů, analýz, prezentací nebo jejich překladech - už nemá smysl vést spory. Je to realita. Občas někdo namítne, že pak člověk nemá „ten pocit dobře odvedené práce“, ale vývoj nezastavíš. Podobně na tom byl i tkadlec, který se koncem 18. století rekvalifikoval na obsluhu textilního stroje.

Jiná otázka ale jsou osobní texty, osobní e-maily nebo vzpomínky. Chceme, aby u nich AI pomáhala?

Rozhodl jsem se to vyzkoušet. Napsal jsem vzpomínky z dětství, které souvisejí s tím, čím se dnes zabývám - tedy účetnictvím. Text jsem napsal, jak nejlépe jsem uměl. A pak jsem ho nechal přepsat ChatGPT. Abych mu pomohl pochopit, jaký styl chci, nahrál jsem mu celou knihu Husákův děda od Patrika Zandla. Jeho texty mám rád a dlouhé roky je obdivuji. Chvíli jsme si o mém textu povídali, ladili záměr, a pak jsem požádal o úpravu.

Výsledek byl překvapivě čtivý. Musel jsem ale odstranit části, kde si AI něco přibarvila nebo se styl odchýlil od toho, pod co bych se s čistým svědomím podepsal. Několikrát jsem text nechal ještě projít kontrolou gramatiky a drobných detailů. Pak jsem hotovou verzi poslal rodičům. Bez jakéhokoli upozornění, že jde o experiment.

Líbil se jim.

Samozřejmě jsem jim pak vše vysvětlil, aby neměli pocit, že jsem se po letech zázračně naučil psát sloh.

Příběh najdete v článku.

📄 První kroky

Účetnictví mě potkalo dřív, než jsem uměl pořádně psát svoje jméno. Konec sedmdesátých, začátek osmdesátých let, předškolák a velký svět dospělých, který voněl papírem, inkoustem a „turkem“, tedy mletou kávou zalitou horkou vodou. Babička dělala účetní na dráze — přesněji u ČSD — v té tehdy skoro nové správní budově na berounském nádraží. Její kancelář měla okno směrem na Prahu: pod námi kolejiště, za ním Berounka, kde se trať rozděluje na „Prahu“ a „Křivoklát“. A uvnitř taková malá expozice doby: dřevěné stoly se sklem na desce (pod sklem cenné poklady — telefonní čísla, čísla účtů, rodinné fotky a pohledy), šanony v řadách a papírové účetní knihy, do kterých se zapisovalo ručně a s respektem.

Počítače do téhle místnosti ještě nedorazily. Zato dálnopis ano. Kovová krabice, co dělala randál a plivala ven papírové pásky jako hady, kdovíproč v několika barvách. (Dnes bych řekl „štítky a kategorie“, tehdy to byla důležitost zprávy a rozdíl mezi originálem a kopií.) Babička mi schovávala plastové kotoučky, které zbyly po odvinutí pásky. Z kotoučků se daly stavět věže, nebo jsem se s Merkurem pokoušel postavit vlastní dálnopis. A mezi tím vším mi trpělivě ukazovala účetní knihu: jak se kontroluje, co na sebe navazuje a proč je peklo najít malou chybu, když se někde něco ne a ne sejít. Tehdy jsem poprvé slyšel slova „Má dáti — Dal“. Nechápal jsem do hloubky, ale znělo to vážně. A ta vážnost se mi líbila.

Děda byl z jiné strany barikády. Pracoval na berounské pobočce okresní finanční správy — dnešnímu uchu to zní jako Finanční úřad, ale v centrálně řízené ekonomice to byl hlavně kontrolní orgán. Revize hospodaření státních podniků, pořádek v číslech, dodržování plánu a předpisů. Větší podniky tehdy už vedly účetnictví na sálových počítačích a děda domů nosil výkazy a různé sestavy na nekonečném tabulačním papíru — perforované okraje, skládané archy jako harmonika. Podle ostrých „psacích“ písmen to byla spíš kopretina než klasická jehličkovka: písmo jako z psacího stroje, po úderu lehký reliéf. Generace, která zažila válku, nevyhazovala nic: do papíru se balilo, na rub se psalo, na okraj se kreslilo. Já jsem na ty nekonečné skládané listy maloval, ale občas jsem u toho zkoušel rozluštit, co říkají sloupce a řádky. Má dáti — Dal se přestalo tvářit jako zaklínadlo a začalo mi to dávat rámec světa: co odkud přišlo a kam má odejít, aby byl klid.

O pár let později, 1989, jsem nastoupil na Střední ekonomickou školu v Berouně, později přejmenovanou na Obchodní akademii. Na stejnou školu před válkou chodil i můj děda. A babička mojí budoucí manželky taky. Možná se kolem roku 1940 potkávali na schodech a bavili se o počasí. Je docela pravděpodobné, že by jim při té představě, že jednou budou mít společná pravnoučata, vypadla z ruky aktovka. Svět je malý. A někdy se zmenší na jednu chodbu ve škole.

V roce 1996 jsem nastoupil do oddělení controllingu TV Nova. V účtárně tehdy poměrně čerstvě pracovala paní Alena Tamová ze Zdic. Zdice jsou kousek od Berouna, takže když zaslechla moje příjmení, zvedla hlavu: „Svatoš? To jméno znám.“ Ukázalo se, že v podniku, kde pracovala zamlada, byl na kontrole můj děda. A najednou se generace Svatošů potkávají přes účetní záznamy stejné paní, jen s odstupem let. Svět je malý. A svět účetnictví ještě menší.

Když si tyhle střípky srovnám, chápu, proč mě dnes baví hledat v číslech pořádek. Babiččina kancelář s výhledem na rozvětvené koleje mi připomíná, že každé číslo vede někam dál a je dobré vědět kam. Dědovy tabulační výstupy mě naučily, že data jsou krásná, když je dokážeš rozumně složit. A ty drobné náhody — škola, Nova, kolegyně ze Zdic — mi dávají pocit, že svět účetnictví a controlingu není odosobněná továrna na kolonky, ale síť lidí, kteří spolupracují a předávají si zkušenosti a zodpovědnost z generace na generaci.

Možná i proto mě později tak dráždilo, když faktura dělala, že je jen obrázek, a dávala nám práci navíc. Tady začíná „isdocMessage“ - sklo na stole, pod ním telefonní čísla, venku rozvětvené koleje a uvnitř tiché „Má dáti — Dal“, které mi od té doby tiká někde v pozadí.