Čtyři lahve na vodu. Ani jedna koupená.
Jsme na dovolené v Kalábrii a v pokynech od cestovní kanceláře stála věta, která mě potěšila. V resortu nedávají pitnou vodu do jednorázových plastových lahví. Je k dispozici celý den, ale nalijí vám ji jedině do vlastní nádoby – a nesmí to být PET láhev. Kdo ji nemá, může si na místě koupit opakovaně použitelnou.
Doma jsem jich našel hned několik. Všechno jsou to firemní dárky – z konferencí, od obchodních partnerů, jedna dokonce od ESA. Roky sloužily hlavně v zimě, když si děti nosily do školy čaj. Jinak většinou stály ve skříni a čekaly na svou příležitost. A přes noc se z nich stala věc, bez které bychom se na dovolené neobešli.
Připomnělo mi to, jak zbytečně vyhrocená bývá debata kolem ESG. Často jako bychom měli na výběr jen mezi dvěma extrémy – buď všechno nechat na dobrovolnosti, nebo všechno vyřešit regulací. Přitom skutečný život bývá mnohem zajímavější.
Resort mi nic nezakázal. Jen nastavil jednoduché pravidlo: pitnou vodu dostanu kdykoli, ale pouze do vlastní opakovaně použitelné lahve. V takovém prostředí se najednou používání vlastní lahve stává tím nejjednodušším a nejpohodlnějším řešením. Funguje něco, co by ještě před pár lety řada lidí možná považovala za zbytečné omezení.
Možná právě v tom je racionální jádro udržitelnosti. Ne v tom, že lidem přikážeme správné chování, ale že vytvoříme prostředí, ve kterém je správná volba zároveň tou nejsnazší. Když takové pravidlo dává smysl, lidé ho většinou přijmou bez odporu. Ne proto, že musí, ale protože sami chtějí.
Pořád věřím v sílu dobrovolnosti. Jen si čím dál víc myslím, že potřebuje dobře navržená pravidla a prostředí, které lidem usnadní udělat správnou věc.
V TV NOVA se nám čistě dobrovolnou cestou podařilo zvýšit podíl elektronických faktur ISDOC na více než 50 %. Nebylo to povinností ani výsledkem sankcí. Byla to kombinace komunikace, jednoduchých pravidel a hledání společného zájmu s našimi dodavateli.
A tady v jednom kalábrijském resortu zase podobně jednoduché pravidlo každý den o něco zmenší hromadu plastového odpadu.
Jsou to dva úplně odlišné světy, ale spojuje je stejná myšlenka, které věřím čím dál víc: skutečně trvalé změny nevznikají tím, že lidem přikážeme, co mají dělat. Vznikají tehdy, když vytvoříme prostředí, ve kterém je správná volba zároveň tou nejsnazší.